Josef Urbánek

Jak jste se dostal k řemeslu kováře?
Otec byl zemědělec a v padesátých letech byl nucen odevzdat pole statku. To bylo v době, kdy jsem zrovna vychodil školu a na národním výboru řekli „když dal pole ke statku, kluk půjde ke koním“. Ono to pak ve skutečnosti tak dopadlo. Chtěli mne sice potrestat, ale nevyšlo jim to, řemeslo se mi moc zalíbilo.

Kovářské řemeslo už provozujete drahně let, baví Vás to ještě?
Bouchat jsem začal ve 14 a dělám to až dodnes, kdy je mi 70 let. Měl jsem sice částečnou profesní přetržku po vojně. Dělal jsem automechanika a 26 let jezdil s pojízdnou dílnou, ale ve svém volném čase jsem se kovařině stále věnoval. Téměř všechny své dovolené jsem strávil v kovárně. V devadesátých letech jsem si pak postavil vlastní kovárnu doma.

Víme o Vás, že ve spolupráci s Technickým muzeem v Brně provádíte exkurze pro děti v Těšanské kovárně. Jak takový den probíhá?
Jsem členem společenstva kovářů a podkovářů a uměleckých zámečníků. Toto společenstvo dostalo od Technického muzea výzvu ke spolupráci. A protože z Těšan do Měnína je to kousek, začal jsem na všechny akce jezdit já. Spolupracoval jsem také při různých natáčeních. V Těšanské kovárně každý rok organizujeme den s kovářem. To se tam nahrne spousta rodin s dětičkami. Každý z nich dostane možnost vykovat si vlastní hřebíček, který si může odnést domů.

Spoustu kovářů u nás znáte, mnozí z nich byli Vašimi žáky. Máte z nich radost?
Mám ještě dva kamarády, kteří jsou o tři roky starší než já. Jinak jsou to už mladší kluci. Znám je osobně, protože ke mně jezdili na školní stáže. Moc jich ale není. To člověka musí bavit, musí to mít v sobě, jinak to nemá cenu.

Co zajímavého jste vykoval, s čím se můžete pochlubit?
Práci jsem nikdy nesháněl ani minutu, všichni zákazníci jezdili a jezdí za mnou. Ať už jsou to naši zemědělci nebo instituce. Z nejbližšího okolí jsem pro židlochovický zámek vyráběl asi 200 m oplocení, brány a mříže do kaple. Zakázky mám všude po republice, ale i v Rakousku, Německu, Anglii, Brazílii – tam nějací Němci koupili bývalý ranč a chtěli veškeré kovářské práce v originále. A protože na mne dostali osobní reference, dělal jsem to já. Dokonce mi poslali děkovný dopis.

Jak to máte s dovolenou teď, trávíte ji v kovárně, stejně jako dřív?
Teď jsem byl 14 dnů ve Francii. Přiznám se, že to byla taková polopracovní dovolená. Pro kamaráda, který vlastní tamější vinárnu, jsem koval lustry, svítidla, zábradlí. Vykoval jsem to tedy doma a na místě jen namontoval.

Vy jste hodně optimistický člověk. Kde berete životní sílu a optimismus?
To je asi tou prací. Kdybych ji neměl, asi bych se zbláznil. Kovařina mě drží na nohou. A pak samozřejmě moje rodina, manželka, děti a vnoučata. Teď poslední dobou jsem s nimi častěji a mám z nich radost. A manželka je konec konců taky ráda, že jsem doma a má mne pod dohledem.